Dívám se na dceru (6 let), jak si hraje. Dostala nové lego a pečlivě, podle návodu, skládá jednotlivé dílky do výsledné podoby. Má to ráda přesně, stejné jako na obrázku. Těší jí, jak se blíží ke konci a bude se kochat pohledem na dokonalé dílo. Je tím zcela zaujatá, úplně ve flow 🙂

Mladší bráška si přinesl kostky s Krtečkem. Jsou mu teprve 2 roky, takže příliš nerozumí pečlivosti, se kterou sestra skládá jednotlivé dílky. Má momentálně raději takové stavebnice, které může hned po dostavění zbořit. A potom zase složit a zbořit a to celé několikrát dokola. Je u toho většinou radostný, hlučnější než dcera.

Najednou jeho kostky spadnou na pečlivě dostavěné lego, které se zčásti rozboří. Dcera vykřikne, odhání brášku pryč. Ten jejímu rozzlobení příliš nerozumí, začne házet další kostičky na lego. To už je dcera zoufalá a odstrčí ho. Začne plakat i syn a oba běží za mnou. To vše se odehrálo v několika vteřinách.

Pozoruji, jak se mi zvyšuje tep. Jsem dost unavená z podobných situací, protože je řeším několikrát za den. Rozumím dceři i synovi. Jak ale takovou situaci vyřešit, abych utěšila oba? A nastane někdy klid? Den bez hádek a strkanic? Nebo aspoň hodina?

Vím, že nejdůležitější je můj klid. Není třeba se na ně zlobit, oba chtějí pro sebe to nejlepší, to je přirozené. Nádech, výdech. Mám vás oba ráda, nezlobím se ani na jednoho z vás, opakuji si v hlavě několikrát za sebou, pomáhá mi to zklidnit se.

Oba ke mně přiběhnou s pláčem. Vezmu je do náruče a neříkám zatím vůbec nic. Oni se ještě trochu dohadují a syn chce dceru plácnout kostkou. Tomu zabráním.

Přemýšlím, co říct. Dcera mi začne líčit, jakou práci jí dalo postavit nové lego a jak jí ho bráška rozbil. Syn ještě nekomunikuje tak dobře, jenom se dívá. Dívám se střídavě na oba. Vzmůžu se na empatii dceři. „Já vím, stavěla jsi to hodně dlouho a teď jsi rozzlobená, že to bráška rozbil.“ „Ano„, odpovídá dcera, „mami,  já chci, aby šel pryč, ať si hraje jinde„. „Chtěla bys mít klid na hraní a jistotu, že ti to nikdo nerozbije.“ odpovídám já. Syn to celé pozoruje a přestává plakat. Obracím se k němu. „Ty sis hrál s kostičkama, dělal jsi komín a potom ho bořil, viď?“ Radostně přikyvuje. Pomalu se zvedá a jde si hrát. Dcera ještě chvíli zůstává u mně. Navrhuje, že si lego přendá na stůl, aby na to bráška nedosáhl, ale potřebuje moji spolupráci, aby tam opravdu nelezl. Pomůžu jí, dáme lego na stůl a společně opravujeme rozbité části. Na chvilku je klid…

Určitě znáte podobné situace. Řešili jste je jinak? Nepovedlo se Vám to vždy být takto v klidu? A dát dětem empatii. Ani mně ne. Ale každá taková situace, která proběhla relativně dobře, mě nesmírně povzbudila. Každá taková situace mi přinesla obrovskou úlevu, že je to možné. Můžu se naučit zvládat svoje emoce, zachovat klid a být empatická k dětem. A jak se proměňoval vztah s dětmi, bylo opravdu neuvěřitelné. A to i přesto, že jsem opravdu nezvládla každou jejich situaci řešit s klidem.

Jaká témata se v těchto běžných situacích objevují a často je s rodiči řeším?

Přijetí temperamentu a povahy dítěte. Některé děti jsou pečlivé, mají rády vše podle návodu a potřebují na práci klid. Jiné jsou živější, radostné a hlučné, svoji emoce rádi sdílejí. Obojí je v pořádku. Jako rodič budu taky nejspíš vyhraněný. A zpravidla máme větší pochopení pro temperament, kterému rozumíme, který je v souladu s námi. K tomu je fajn mít základní informace a vědět, že projevy a prožívání má každý člověk trochu jinak. Asi by nepomohlo přemýšlení nad tím, proč je dcera tak háklivá na lego a vyvádí kvůli pár kostičkám, které může opravit. Nebo proč je syn tak hlučný, vyvádí a hází kostky kolem sebe. Oba se projevují jinak. A není úkolem rodiče měnit temperament, ale mít pochopení a podpořit spontánní projevy a prožívání dětí.

Zvládnout svoje emoce. Je možné, že ve vaší hlavě poběží něco jako…proč zase, proboha, proč si nemůžou chvilku v klidu hrát, jak to mám vyřešit, proč si to vyndala na koberec, když ví, že si tam bráška často staví komín, nebo proč jí nenechá v klidu si hrát… a možná taky ne, pokud na svých emocích vědomě pracujete. Každopádně, umět zvládnout prvotní nápor emocí je zásadní. Jedině, když budete relativně v klidu, můžete dětem doopravdy naslouchat a být empatičtí.

Osvojení si empatické reakce a aktivní naslouchání. Při jednom kurzu, kde jsme se učili empatickou reakci a aktivní naslouchání, řekla jedna maminka, že si připadá jako terapeut. Ano, je to tak. Tyto dovednosti rozhodně patří k terapeutické práci. A my vlastně jsme tak trochu terapeuté. Pro naše děti každopádně. A výše uvedené dovednosti jsou jedny z nejdůležitějších pro klidné a spokojené rodičovství. Umět vyslechnout, porozumět motivům, nehodnotit a podpořit při řešení. Takto jednoduché to teoreticky je. Praxe je však podstatně barevnější 🙂 Jsou v ní naše emoce, náš momentální stav, sociální tlak…  Není nutné si nezvládnutí situací vyčítat, je fajn začít na sobě pracovat. Protože jestli můžeme něco naprosto jistě ovlivnit, jsme to my sami, naše znalosti a dovednosti, naše rozpoložení, naši motivaci.

Tyto situace řešíme zpravidla, když jsou děti malé. A protože je to zároveň velmi důležité období pro zdravý psychosociální a emocionální vývoj, připravila jsem pro Vás seminář Jak využít potenciál prvních 7 let.

Zvu Vás a těším se!